top of page
Obrázek autoraLibor Lang

VŠE ZAČALO NAGANEM

Aktualizováno: 12. 2.


Dominik Hašek - Nagano 1998

Kdy jsem poprvé nahlédl do hokejového světa? Ono také záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Bezpochyby mě určitě neberte za žádného experta, jsem jen bloger, který má své zájmy a tohle berte čistě z nehráčského pohledu, protože jsem profesionálně a vlastně i neprofesionálně hokej nikdy nevěnoval. Což se celkem paradox, protože jsem s vášní pro hokej vyrůstal. Tedy! Za předpokladu, že se budou počítat neuspořádaná pravidla plné chaosu, asfaltové hřiště, hokejka a tenisák. Tak ano, pak si můžeme podat ruku a polemizovat o tom, že jsem skutečně zkušený profík.


Příběh s velkým P, se začal psát v roce 1998, kdy Česká hokejová reprezentace odcestovala do Japonského Nagana, kde naši hráči vybojovali zlatou olympijskou medaili. V té době mě bylo tuším sedm let. Byl jsem sice hyperaktivní dítě, téměř bez rozumu, ale i dnes si vybavuji, jak jsem vnímal všechnu tu energii a okolní atmosféru.


Odehrávalo se tady něco velkého, nejen v kabině hokejistů, kteří tento turnaj odehráli excelentně, ale i v obyčejných rodinách v obyváku v rodinném kruhu, protože tyto legendy nám dodaly zážitek, který se kurde nezapomene. Je to velký kus historie a my toho v ten moment jako celek byly součástí.


Většina lidí to prožívala s obrovským napětím, s každým odehraným zápasem, postupem, i pouhou zmínkou a bůh ví, o čem, se zvyšovala ona mánie a i následné očekávání. Mně se doslova do paměti vrylo to, když jsem ve večerních hodinách měl zákaz dívat se na tu velkou krávu zvanou dnes televizí. Ale v tento moment to nevadilo. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Škola? Heh… Řval jsem, dupal jsem, tleskal a napodoboval reakce mých rodičů. Bylo to fakt super.


Jako národ nás to semklo i v nižších věkových kategoriích, protože se spolužáky a kamarády a vlastně i ostatními dětmi v různém věkovém rozpětí, z různých části sídlišť jsem se setkával pravidelně na asfaltovém hřišti pokrytým sněhem. Šikovnost a vynalézavost dětí neměla hranic, propadali jsme totálnímu zápalu pro jedno. Hrát hokej s dřevěnou hokejkou a tenisákem. Upravily jsme si hřiště a nebylo jedno. Každý den jsme si upgradovali výstroje. Krabicové chrániče kombinované s molitanem a byl jsi cool jak nikdy. Vytvářeli jsme si různé rivality, každý si přivlastňoval nějaké jméno hráče a hrálo se do posledních sil, nebo dokud máma nezařvala z okna „Liboréééé! Domů!


Kamkoliv se člověk podíval, tam to žilo hokejem. Všichni o tom neustále mluvili. Co se týče mě jako malého grázla, ve škole jsem se třeba se spolužákem v lavici názorově přetahoval o to, který otec při vstřeleném gólu fandil víc. Po vstřeleném gólu bylo slyšet celé sídliště. Prostě v tom byli všichni, byli jsme jako jeden muž v jedné zbroji. Ono si dnes stačí pustit dokument nebo nějaký záznam a člověk má prostě husí kůži. Stačí si vybavit slova


"Otvíráme zlatou bránu olympijského turnaje! Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!"

Ano, byl jsem hodně mladý, ale tohle jsou vzpomínky, které prostě z hlavy nevymažu. Máma měla slzy v očích, táta to prožíval po svém. Matně si vzpomínám i na to, že když jsem se koukl z okna, všude chodily lidé Českou vlajkou a to bylo prostě ultimatně boží, ty davy lidí.


A pouhé pomrknutí na soupisky mužstev? Oh shit. Byla to jedna legenda za druhou, jména, která se zapsala do historie světového hokeje sakra velkým písmem. Super vzpomínky!

 



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments

Rated 0 out of 5 stars.
No ratings yet

Add a rating