top of page

SOPLOŇ PŘIŠEL NA SCÉNU

Aktualizováno: 25. 8. 2023


Kdysi dávno na starých stránkách, na starém blogu jsem vydal podobně stavěný článek. Nyní dělám řekněme tomu takový remake, protože si myslím, že jsem se jako člověk za ty roky posunul dost kupředu. Když jsem vydal článek, tak se ke mě se dostalo, že můj mladší bratr se kterým se nemám zrovna moc v lásce, tohle zpropagoval ve stylu, ve svém zaměstnání. Článek je brán s nějakou nadsázkou, kde si dělám srandu sám ze sebe, co jsem vyváděl a v jakých nestranných situacích jsem se nacházel. Tudíž říkat, že v dospělosti dělám to co se skrývá pod tímto odstavcem mě přišlo celkem stupidní. Nechutná reklama, taky reklama - mimochodem tohle už byl sarkasmus.

Ono jde o nějaký princip, ale čert to ber. Každý člověk se nějak vyvíjí. U mě přišel ten vývoj přirozeně a díky různým zkušenostem jsem změnil pohled na tvorbu svého blogu, do kterého se vrhám s velkou chutí, kde chci přinést něco nového, co jsem předtím v sobě neměl, a dodal tak třeba věci, na které jsem si předtím nevzpomněl.

Když měl táta směnu, brával mě cestou do práce brzo ráno do školky, protože měl zaměstnání hned vedle. V ten den bych se tomu popravdě nejraději vyhnul tam vůbec chodit, ale měl jsem kurva na výběr? No, to tedy neměl! Nicméně byl jsem mírně nemocný, lehce nachlazený, měl jsem nehorázně ucpaný nos, bylo to až na beton. Smrkání do látkového kapesníku od táty z kapse? No ty vole... jedno velké nic!

Následně mě otec doprovázel k učitelkám a moc dobře si pamatuji, jak mi dával kázání o tom, že nemám říkat určité věci. Všechno jsem odkýval a při převzetí učitelek se ten prevít schoval za sloup a čekal, zda budu držet jazyk za zuby. Samozřejmě... jsem si to nemohl nechat jen pro sebe takové tajnosti a vyřval jsem to na celou školku. Pamatuji si to moc dobře, protože jsem dostal strašnou bídu. Nicméně, co probíhalo během dopoledne, si sakra nevybavím. Jediné, co si pamatuji, bylo, že přišel čas oběda. Tohle byla noční můra malého dítěte a tohle je něco, co fakt nechceš.

Jelikož jsem měl ucpaný nos, pořád jsem posmrkoval, mluvil nosem a děcka z toho měla samozřejmě prdel, a tak jsme dělali u oběda různé blbiny. U stolu nás tuším sedělo pět nebo šest a dělali jsme tam celkem fajn rachot. Přísnější paní učitelka nás pozorovala s ne zrovna nadšeným obličejem, dost nás upozorňovala, že je čas být zticha, když je čas oběda. Vtipný bylo to, že jsme dostali polévku. Nebyla to ledajaká polévka. Byla to polévka s nudličkami a různě nakrájenou zeleninou a kdesi cosi... .

Paní učitelka toho měla plné zuby, asi se v ten den špatně vyspala a neustálým napomínáním nás vlastně, rozesmívala a v ten, moment přišel rozhodující okamžik. Když mě spolusedící Martin "později i spolužák na základní škole" rozesmál takovým způsobem, že jsem vybouchl jak atomovka. A jakmile jsem viděl nasranou učitelku, jak se plíží ke mně, věnoval jsem všechno úsilí k tomu, abych zadržel smích a plně se věnoval konzumaci oběda. Jenže co si budeme povídat. Myslíte, že to šlo? Byl jsem rudý až na prdeli. Držel jsem, držel a najednou....

A najednou, jak by smet, se mé nosní dírky se uvolnily - určitě, za to mohu poděkovat polévce, která byla výýýýýborná. Co bylo potřeba, šlo ven a rovnou do polévky. "Bože, jak mě se ulevilo, najednou se mi tak dobře dýchalo, to bylo fakt parádní" Byť to zní, že to trvalo delší dobu. Tohle byly, kámo sekundy, s tím nešlo nic dělat.

Rozpoutala se řetězová reakce dětského smíchu. Začalo to u našeho stolu, protože kamarádi kolem mě to vše viděli, a tohle nemělo konce. Pokračovalo to dále, jak nějaké spiknutí proti učitelkám, jehož já byl strůjce, aniž by ty děcka tušily oč jde. Učitelky z toho byly totálně v prdeli.

A tak se dozorkyně vrhly do akce. Přísným hlasem začali uklidňovat situaci. Většinu přítomných uklidily, problém byl s naším stolem, kde byl každý jedinec utrápen smíchem. Jenže ono to nekončilo. Přišla kritická chvíle, protože zrovna ta nejpřísnější učitelka si sedla vedle mě a pravila: "Tak ty chlapečku jsi se té polévky skoro ani nedotkl. Tu polévku sníš! Jinak nebudeš moct jít na pískoviště a budeš za trest s námi a zároveň vše řekneme rodičům!"

Strašení ji, šlo celkem dobře, jenže ona si neuvědomovala situaci. Prostě si nenechala vysvětlit, že nudle z nosu, jsou společně mezi nudlemi v polévce. Já to rezolutně odmítal. Jenže ta svině si vzala lžíci do ruky a začaly mě s hodně velkým donucením krmit. Bojoval jsem, odporoval jsem, ale nebylo úniku. Jen jsem hleděl do stropu a čekal, kdy to skončí. Nechtěl jsem mít průser a zároveň jsem si chtěl hrát venku. A tak jsem sebral všechnu odvahu co jsem v sobě měl, vzal jsem jí lžíci z ruky, i když to bylo dost ponižující, celou polévku jsem zhltal jak žádnou jinou.

No a takhle závěrem. Paní učitelka mě seřvala ještě jednou celkem řádně, protože po první lžíci se znovu začala smát na plné kule celá třída, což bylo relativně k popukání, protože co se smála ostatní děcka, já jedl statečně polévku. Nekecám, smáli jsme se pak i při odpoledním spánku na lehátku.


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments

Rated 0 out of 5 stars.
No ratings yet

Add a rating
bottom of page