HLEDEJ VÝSLEDKY

Sourozenců bylo čím dál více. A tak nejen, že se začala rozrůstat rodina, a následně i pokoj. Prve jsem měl vlastní doupě, což bylo ideálním řešením. Růstem a počtem se šlo pak do většího. Rodiče mě pořídily psací stůl a já si tak mohl vykutit vlastní hokejovou kancelář. Na stole jsem měl běžný věci, které dítě prostě potřebuje, dvě životopisné knihy o Jaromíru Jágrovi a další knihy. V šuplících bylo několik alb hokejových karet. Ty nejvzácnější, byly svázané gumičkou a byly vystavený na stole a kdykoliv byly připravený mě následovat kamkoliv kam jsem šel. V dalších šuplíkách bylo hodně časopisu Prohockey. Mimochodem děkuji rodičům, že mně je kupovali, ale až dnes se přiznám, že jsem si je nechtěl kvůli čtení, ale kvůli obrázkům. Sorry! Samozřejmě jsem tam zkoumal různé tabulky, statistiky a obrázky jsem si pak vystřihoval a následně je lepil do sešitu. Další ohrádka byli sešity, do kterých jsem si zaznamenával různé různý volovinky, statistiky, které se odvíjely od například mého sportovního výkonu venku s kamarády nebo hraním si se sourozenci, odehraného zápasu venku, odehraného zápasu oblíbeného mužstva, nebo v neposlední řadě jsem si zapisoval statistiky z kolektivních her na počítači. Ještě si vzpomínám, že blízko stolu jsme dostali malou televizi a při probuzení jsem si vždy zapnul teletext a zkoumal výsledky NHL, kdo kolik měl gólů, asistenci a dělal jsem si tzv. čárky. A v posledním šuplících byli věci do školy a nutno dodat zohýbat se mě fakt kolikrát nechtělo! Prostě a jednoduše. Vše jsem si dokumentoval a analyzoval na papír a pak se to přeneslo do posvátného speciálního sešitu. Měl jsem doslova svůj hokejový svět statistik. Byl jsem do toho zapálený. Troufám si říct, že jsem řadu svých kamarádů musel svým vyprávěním a posedlostí vyloženě srát. Prostě magor a blázen jednom. Postupem času jsem už bylo dost pracných příprav okolo psaní do sešitu a podobně. Já tak vítal moderní technologii i velikánskou obrazovku na mém stolu. Je pravdou, že mě do dnes baví se šťourat v Excelu. A jedna z vizí, proč jsem si založil tento blog je aplikovat schopnosti do dětského snu a ke tomu všemu v rámci svého hobby se k tomu vrátit. A aby toho nebylo málo. Měl jsem i další sen. Když se v televizi hrála Extraliga nebo Mistrovství v hokeji, vždy jsem to prožíval s obrovským napětí a začal si komentovat zápasy. Přeměnilo se to v dětský vřískot v pokoji, kdy jsem si myslel, že jsem malý Záruba či Hosták. Dost jsem se snažil je napodobovat a tady si sourozenci se mnou v pokoji náramně užily. A bylo jedno, jestli to bylo ze záznamu na video či živého přenosu, popřípadě hraním her na PC. Tak přemýšlím, že bych se se svým hlubokým hlasem k tomu vrátil?! Ale z druhé strany... jak by reagovali sousedi?

Usedl jsem ke svému počítači a s opřenými prsty o klávesnici jsem se potřeboval nutně dopídit k nějaké myšlence, k nějakému souhrnu. Ptal jsem se sám sebe, kdo doopravdy jsem a co je mým pravým posláním. Vše vlastně nastalo v době, kdy se poprvé vynořila myšlenka s rozhodnutím si vytvořit vlastní značku, vlastní blog. Pramenilo to z mnoha důvodů. Je důležité zmínit to, že to má už nějakou historii. Stejně tak, jak se vyvíjí člověk postupnými roky, tak se vyvíjel i můj blog, protože nyní je mou velkou součástí. Ono jako malý kluk jsem měl dětinské až mega naivní představy od životě v budoucnu, že bych chtěl být součástí něčeho velkého, kde by mé jméno něco znamenalo. Což se mi z jedné strany povedlo, protože jsem od roku 2016 zaměstnaný ve velké mezinárodní firmě, kde si troufám mírně říct, že mám nějaké jméno, byť pořád je to s takovou pachutí ne-svobody, protože být zaměstnaný v tak velké firmě, kde se mísí směs různých charakterů lidí, a kde využívají strach k budování vyšší pozice, to je celkem masakr. Každopádně ano, jsem zaměstnaný ve fabrice a cesta k pozici, kterou momentálně mám byla trnitá, ale s postupem let mě tíží myšlenka toho, že nejsem součástí něčeho velkého, co bych si vytvořil já sám, a to je totální svoboda a nalezení štěstí ve vlastním projektu, kde bych byl já sám svým pánem. Není se čím chlubit, ale přesto to dělám. Hlavně nehledám nějakou lítost nebo něco podobného. Na to se vyserte. Jen píšu fakta. Je pravdou, že jsem nikdy nebyl nadměrně vytrvalý, a když už jsem se do něčeho pustil, určitě ne v delším časovém horizontu. Chyběla mi nějaká vyzrálost a disponoval jsem talentem rychle všechno vzdát. V mém mladším podání u mě jednoznačně figurovala lenost, připouštění si samoty, problémy s alkoholem, depresivní stavy, pochyby sám o sobě, strach, zlé myšlenky okolo poškozování svého zdraví a mohl bych vyjmenovat další faktory. V kostce, prostě jsem měl nevyrovnanou mysl ve všech směrech a vlastně díky svým činů, jsem nejednou stál na rozcestí rozhodnutí, kde jsem se dostával do různých pastí, spirály omylů a krizových situací, ze kterých jsem se nepoučil, ba naopak já je ještě opakoval. Což se rovná, že jsem nemohl mysl plně soustředit k mému snu. Po letech si uvědomuji, že díky svým blbostem jsem ztratil dobré vztahy s rodinou, kamarády a známými, ke kterým jsem měl blízko. Což je základ všeho. Pakliže člověk nemá jakoukoliv podporu je v prdeli. Chyběl mi mentální odpočinek. Vyždímal jsem svůj mozek. Zdroj vnitřního neúspěchu mě užíral natolik, že jsem neuměl správně zvládat emoce. Tím chci jen naznačit, že jsem byl dost nesnesitelný. Byl jsem uzavřený v nějaké své bublině a vše okolo mě bylo u párku. V roce 2018 mě zdrogoval jeden známý „je i teorie, že jsem si to dal z vlastní vůle, ale pořád od něho“ (smích) a přesně po tomhle hnusném momentu se začala rodit myšlenka k vytvoření blogu. Protože jsem cítil chuť se vyjádřit. Do roku 2022 jsem sepsal nějaké články a vystřídal jsem mnoho názvů blogů (Langís, Yamatův blog, Liboire), ale moje aktivita a motivace se k tomu věnovat byla stálá jako počasí. Jednou svítilo slunce a já s dobrou náladou sepsal několik článků týdně. Další tři měsíce jsem byl schovaný pod střechou, protože vydatně pršelo, tornáda a trakaře… Ale nějaká vnitřní touha chtěla, abych blog měl, protože jsem u toho nalézal relax. Donutil jsem otevřít svůj myšlenkový palác a hledal jsem smysl toho, jak definovat sám sebe. V prozkoumávání své mysli jsem nalezl silný motivační prvek toho, že tak jak jsem žil, žít nechci. Největší výzvou bylo dokázat to, že chci přetvořit slovo „nejde“ na „jde“. Vytvoření osobního blogu byla a je jedna z cest, jak se vymanit ze sevření spárů svých, jak to popsat? Životních blbostí. Tento blog je souhrn všeho, co miluji i nenávidím v jednom bodě. Tedy v bodě Espotyx. Mé poslání je najít svou osobní hodnotu, odlišit se od minulosti a hledat příležitosti v rámci své vášně. Budu zde prezentovat souhrn svých životních příběhů ze sevření spárů osobních démonů, o problematice v navazování vztahů, o samotě, o šikaně, o problémech s alkoholem. Nemine vás ani prezentování studií v oblastí mých projektů, ať už z osobní zkušenosti nebo odborníků. Samozřejmě bych nemohl zapomenout na své zájmy z oblasti volnočasových aktivit. Miluji MMA, miluji hokej nebo fotbal. Rád bych z tohohle vytvořil takový informační kanál ze všech spekter úhlů. Mám v plánu napsat knihu, mám v plánu mít podcást, mám v planu… Prostě pojďme se bavit o všem, co se namane. Plánů je mnoho, tak je pojďme realizovat. Chci naznačit, že vše není jen o mně, ale i o vás čtenářích. Pointa je taková, že bych zde rád vybudoval komunitu, kde budeme seriózně diskutovat o tématech, která se v určitou chvíli naskytnou. Každý příběh má osobní chuťový profil kávy a mě zajímají vaše příběhy. Mým cílem je být opravdovým a plně upřímným jak k vám čtenářům, tak i k sobě samotnému. Jsem prostý člověk s místy specifickým humorem. Espotyx. Tohle vymyslel jeden týpek, který chtěl vytvořit výdělečný esport team, někdy okolo roku 2009. Bohudík se mu nepovedlo se dostat do povědomí lidí a vše zahodil. Název dlouho stagnoval a ztrácel se ve tmě. Pak jsem si ho všiml já, že je v jisté neaktivitě. A teď si představte jednu věc. Já jsem chtěl mít své osobní stránky už v roce 2012 a od toho roku jsem si pohrával s myšlenou, že bych založil blog pod tímhle názvem. Pak přišel rok 2018 sem tam nějaký výmol a teď je 2023, takže počítejte. Á kůrva, já jsem se nějak styděl vystupovat pod tímhle názvem, nyní se na to dívám z jiné perspektivy. Teď je to hoši moje. Měl jsem to strašně dlouho v hlavě a tímhle se naplňují jak dětské sny, tak i nynější. Rád bych napsal, že doufám, že to bude mít stoupající tendenci, ale já vím že bude. Protože to budu budovat s Vámi.

Bloudil jsem v nesmírné tmě. V očích nekonečné temno, v totálním tichu, bez jakéhokoliv pohybu, nahý a pociťující chlad. O to byl silnější prožitek probuzení. Šlo o nepopsatelně nevídaný a sakra zábavný zážitek, který moje palice zažila snad jednou v podstatě menším měřítku při provádění Wim-Hofové metody dechového cvičení, kdy jsem se dostal do takového stavu, že se mi nechtělo ven, ale musel jsem, protože bych se pak nenadechl. Bezpochyby tohle byl ale jiný level. Moje mysl zažila něco nového. Jako kdyby cestovala v temném tunelu promítající po stranách různé obrazy, životní zážitky s vidinou světla na konci, které bylo hodně daleko. Ze sekundy na sekundu jsem vrhnut zpět na světlo. Horko těžko se to popisuje, ale vše kolem mě prosvištělo. Všechny ty obrazy se zároveň s temnotou přeměnily v rychlost světla a já se bral napovrch, kde jsem najednou viděl jedno velké světlo. Hoši, jsem tady!  Ne, nejsem mrtvý a nebylo to ledajaké světlo, byla to kurevský velká zářivka na operačním sále svítící na můj ksicht a kde jsem se probudil značně promrzlý, jako bych se znovu narodil. Totálně dezorientovaný po dvouhodinové operaci zanedbané desetileté kýly. Celkově mně to celé přišlo jako něco nadpozemského. Jako kdyby mi něco v tom limbu dalo signál: „Vítej zpět v realitě, máš tady ještě nějaký úkol.“ Samozřejmě šlo jen o operaci „byť zanedbané kýly, lidi si můžou říct: „Jde o hovno.“ Pro mě má  ale velkou hodnotu právě proběhnutý zážitek při probuzení, nad kterým jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. Něco se změnilo. Někdo vyslal signál, že nemám splněné resty, takže je načase je plnit. Když si vezmu celkový pobyt v nemocnici, není nic, na co bych mohl nadávat. Už od přijetí na mě byly všichni příjemní, komunikativní, informačně jsem vše značně pobral, a to už je co říct, protože někdy moje pozornost nepracuje tak, jak bych si představoval. Když mě dovedli na pokoj, byl tam týpek věkově podobně jako já, který přišel ve stejnou hodinu jako já a měli jsme operaci ve stejný den a v podobnou hodinu. Když jsem se na něj podíval, řekl jsem si, tak tohle je takový pán arogant. Jenže, když jsme se seznámili, zjistil jsem, že z tohohle zamračeného pána se rodí celkem fajn vtipný frajer. Takže ponaučení jako vždy: Nesuď knihu podle obalu. Byť prvotní konverzace byla spíš taková oťukávačka, nabyl jsem dojmu, že to půjde. Podobné zájmy, dalo se s ním povídat celkově o všem. Byl vyzrálý, má krásnou rodinu, vtipný, upřímný, otevřený a takové lidi já mám rád. Celkově jsme se před operaci podporovali, což bylo strašně fajn a člověk se cítil silnější, vtipkovali jsme a brali operaci s nějakou nadsázkou, takže stres opadl. Kdybych tam měl nějakého starého dědka, tak nevím, jak by to celkově fungovalo. Mně o hodinu odložili operaci, protože tam měli akutní případ, takže priorita směřovala k tomuto případu. Nakonec mi to naplánovali na devátou hodinu a kolega Václav z pokoje šel o hodinu později. K tomu se váže vtipná historka. Jako samozřejmě jich je víc, kdybych neměl na pokoji humorem podobně laděného frajera, tak by to bylo na hovno. Přesto všechno kolega byl operován pouze dvacet minut, já necelé dvě hodiny, takže byl celkově na pokoji dřív než já. Když mě vezli na operační sál, byl jsem stoprocentně koncentrovaný a klidný. V hlavě jsem si neustále opakoval – „Teď a tady. Síla, odvaha a odhodlání.“ Když mě připravovali do hábitu, kde jsem měl holou prdel, stála nade mnou sestřička, která měla pronikavé nádherné oči, konverzace s ní mě, s mým motivováním uklidnila na sto procent a já usínal s klidným v svědomím. Samozřejmě já bych koketoval i chvíli před smrtí, jinak bych to nebyl já. Než mě dovezli na pooperační sál užíval jsem si přítomný okamžik po proběhlém probuzení, který jsem zpracovával s úsměvem, sahal jsem si na operované rány a pracoval jsem s tím co se děje. Sestřičky mi kladly různé dotazy a já odpovídal, následně mě začaly dopovat drogami či čím, což více nastřelilo mé myšlenky a v určitý moment se ozvalo: „Libore jsi to ty?“ No byl to Václav z pokoje. Já jsem odpověděl, že ano a konverzace pokračovala dále. On: „Jsi v pořádku?“ Já: „Jo, byl jsem tam skoro dvě hodiny, co ty?“ On: „Já tam byl jen dvacet minut“ Já: „Cože? On: „Já už myslel, že se ti něco stalo. Ty vole rád tě slyším, teď jsem klidnější“ – Což mě samozřejmě zahřálo u srdce. Já: “Taky tě rád slyším, a co ty dobrý?" On: „Piči jsem zdrogovaný třeští mě hlava, jsem v piči“ Já: „Haha…  Au… Nerozesmívej mě, nemůžu se smát.“ Konverzace pokračovala na pokoji, kde jsme se trochu prospali a mě bylo řečeno od zdravotního bratra, že se mám vyčůrat do takzvaného bažanta. Otočil jsem se na kolegu Václava a ptám se ho, jak to mám asi vole udělat. Tak mi dal pár skvělých rad. Odpověděl jsem, že v tomhle směru se kurva stydím chcát do bažanta. On mi to hned vrátil a řekl: „Jestli se cítíš blbě, tak já si dám sluchátka ať nic neslyším a otočím se.“ Říkám? „Dobře.“ Tak jsem to zkoušel a pak vidím takový provokativní nenápadný kukuč, jak mi to jde. V tom směru jsem zamrzl, protože jsem byl plně soustředěný pohledem na mé péro v bažantu odkud nevylezla ani kapka, no nevychcal jsem se. Ale zasmáli jsme se tomu. Další ráno jsem se probudil se stojákem a já se modlil, ať nepřijdou sestřičky. Ne, že by mi to v normálním životě vadilo, ale v ten moment mě to morálně pohoršovalo. Každopádně problém byl i se stolicí, když mně řekly, že pokud to nepůjde vrazí mi čípek do prdele, měli jste vidět to tažení. Jistě, nemusíte vědět úplně všechno. Byla to moje první operace, doufám, že jich nebudu muset podstupovat více, každopádně jsem si z toho odnesl mnoho věcí. Nikdy nezanedbávej své zdraví, nasměrovalo mě to na cestu, kdy snad budu plně motivován se o sebe více starat. Našel jsem si nové přátele a za takové náhodné setkání jsem moc vděčný. Takové chvíle přijdou vždy, když to nejméně čekáte. Také jsem si uvědomil, že jsem nenaplnil mnoho svých cílů, takže vzhůru na všechno, protože život je kurva křehká záležitost. A pokud mohu dodat ve Fakultní nemocnicí v Olomouci všichni, kdo se mnou spolupracovaly odvedli skvělou práci.

V dětských snech se pro mě stal hokej sportem číslo jedna. Hlavně po úspěchu české reprezentace v Naganu. Moc rád na takové chvíle vzpomínám. Pamatuji si, že jsem byl ne-jednou venku s kamarády ze třídy a samozřejmě jsme hrály na asfaltovém hřišti hokej a bylo jedno zda byla zima, nebo léto. Já jsem se postavil do brány s mikinou, kde byl vyobrazen Dominik Hašek nosící dres Buffala Sabres a snažil jsem se napodobovat jeho pohyby v bráně. Nebo jsem třeba následně napodoboval stahovačku Jaromíra Jágra, kterou jsem si následně oblíbil a vyšperkoval jsem si ji o pár let později ve florbale. Každý si našel své a měl nějaký svůj vzor. Já měl jsem kolikrát krásnou představu, o tom, že kolem mě byl zaplněný stadion a já coby hráč před nimi dával gól. Prostě ta svoboda fantazie a prožívání těchto chvil bylo něco úžasného. Převést to do reality, to už bylo horší. V cestě mě stály rodiče. Bohužel nedali se přemluvit, byli v tomhle směru proti a jediné, čeho jsem se dočkal, bylo "prostě ne Libor!". Byl jsem neskutečně hystericky a nepříčetný, když jsem přišel za rodiči a doslova si vynucoval, abych mohl hrát hrát hokej na reálném kluzišti. Ježíš já jsem řval!... Jasný, ať už bylo jakékoliv počasí a my jsme se sešly venku, byla to prostě zábava, sranda s kamarády, ale nikdo mi to nevymluví ta touha tam byla. Pro mě o to horší bylo, že moje máma má kamarádku, která má syna a ten se k hokeji dostal. Ten zas měl svůj vzor, protože jeho strejda byl Radek Bonk, který v té době válel za Ottawu Senators. Každopádně chodili jsme spolu ven a venku spolu trénovali. No, ale? Bohužel jsem nedostal onu šanci. Důvodu bylo hned několik. Financování sportu, sehnat vybavení a bez auta by jsme se daleko taktéž nedostali a samozřejmě mladší sourozenci. A já co by hyperaktivní otravný malý parchant se dál snažil získat pozornost rodičů, pořád jsem se dočkával slabiky "ne". Kdyby jste věděli, jak jsem dlouhé měsíce vyváděl. To musel být slušný masakr pro rodiče. A to musím dodat, že moje rodiče lze pasovat za oddané a vášnivé fanoušky hokeje. Pochopitelně teď tomu trochu rozumím, byť ta hořkost ve mě tak trochu ještě je a nechalo to ve mě celoživotní pachuť, avšak fandu to ze mě nevzalo.

Musel jsem nějak svou hyperaktivní energii během dětství spotřebovat. Lítal jsem pořád po venku. Díky tomu, že semnou sdílelo lavice vícero kamarádu, kteří hrály fotbal. Tak mě tam otec hodil také. Ten mě samozřejmě nebavil. Balon se mi absolutně vůbec nelepil na nohy, prioritou bylo, že jsem se tam nějak vyblbnul a šel domů. I během tréninku jsem měl vidinu toho, že po příchodu domů znovu vpluji do hokejového světa. Bylo celkem jedno, zda byla zima či léto. Vzal jsem si svou oblíbenou šedo-černou mikinu, kde byl vyobrazen Dominik Hašek, ještě z dob kdy válel v Buffalu Sabres. Vzal jsem si různé ručně dělané vybavení, dřevěnou hokejku, tenisáky, balíček hokejových kartiček a šel do akce. Někdy jsem do procesu přinutil mladší sourozence. Dost často jsem trávil čas s kamarády, s dětmi ze sídliště a nebo si matně vzpomínám, že jsem se vtíral ke konkurenční partě či i ke starším klukům. To jsem spíš chodil s brekem domů, protože se mi posmívali, že mám účes jak Jackie Chan. Vlastně dost záleželo na počasí, protože v rodném městě, v Bruntále, se většinou počasí mění z minuty na minutu. Tam je to celkově nevyzpytatelné, ale lidi jsou zvyklí a to je hlavní. Co se týče sídliště, většinou se rozlehlo hokejové šílenství v zimě a hlavně v době, kdy hrál český národní tým nějakou soutěž, nebo nějaký zápas. Za nás, když asfaltové hřiště bylo pokryté sněhem, jsme si postavili vlastnoruční branky i mantinely ze sněhu. Tehdy sněhu bylo dostatek. Celkově se mi líbila naše vynalézavost. Hřiště jsme pořádně uplácali, aby se to co nejvíce podobalo klasické hokejové ploše. Kluci měli dřevěné hokejky, brankáři vybavení z molitanu a krabic, jako lapačka sloužila kšiltovka z léta. Někdy se zadařilo a setkali jsme se s partou, která měla dřevěnou branku se síti. Když se člověk zamyslí kolik času jsme trávily nad všemi přípravami, tak si člověk řekne, že jsme tomu prostě věnovali srdce. Kdo měl tenisák, či branky, ten ukončoval hru. V určitých fázích, když došlo na hru, se hrálo v soutěžním a sportovním duchu. Někdy byla prdel, někdy se do toho vložily emoce víc než bylo potřeba. Když došlo na porážky, bralo se to celkem statečně. Třeba i po prohře jsme vymýšleli cestou domu a přes týden ve školních lavicích strategii, jak na ně! Pro motivaci jsme se kolikrát snažili vybrat nějakou výhru a takhle to v naší partě vlastně fungovalo dalších několik let a bylo jedno v jakých sportech jsme se účastnili. Moc dobře si vybavuji, že když jsme hrávali proti konkurenční partě, kterou jsme patrně nemuseli. Hra začala bojovně, já chtěl vždy podat co nejlepší výkon. Řezby hlava nehlava, neustále hecování, v zimním období to pak končilo rvačkou a následnou sněhovou válkou plných sněhových koulí v ksichtě. Hřiště zdemolované. Někdy to dopadlo tak, že jsme se diplomaticky domluvili a hřiště přežilo. Každopádně občas to fakt bolelo a dost se brečelo. Tedy já se nafňukal až až. Dále se mi líbílo, že i když jsme v naší patě měli různé nesrovnalosti a různé posmívání, tak jak to bývá všude, když šlo o nějakou hru, sport, zkrátka o cokoliv, tak jsme se sloučili jako jeden. Já v dost sportech patřil mezi nejhorší a při výběru jsem většinou končil poslední, ale vzali si mě a to bylo hlavní. To se ale změnilo, když jsem držel hokejku nebo v pozdějších časech florbalku, to jsem hrál jak drak. Prostě mě brali takového, jaký jsem byl. Celkově jsem byl strašně urážlivý, citlivý, samotářský tragéd. Důležité bylo, že nade mnou nikdy nezlomili hůl. Dokonce se jádro té party dodnes setkává a podniká různé akce. Já už v té partě nějakou dobu nejsem, ale s pár lidmi se sem tam setkám, protože je mám ve svém srdci. Jsme mírně v kontaktu, na takové kamarády a zážitky se prostě nezapomíná.

Před deseti a více lety jsem smíšené bojové umění sledoval spíše okrajově. Nyní díky Oktagonu jsem aktivním fanouškem, který nevynechá turnaj. Nicméně ruku s tím jsem často slýchával jméno John Kavanagh. Tohle jméno jsme slýchávaly v době totálního boomu Conora Mcgregora. Říkal jsem si "Kdo to proboha je?" Začal jsem se o tohohle člověka zajímat, nemohl uniknout mé zvědavosti. Když jsem jej uviděl, s posměchem jsem si řekl "To jako vážně tento drobek je trenérem Connora McGregora?" Upřímně? Představa byla tak trochu jiná. Dá logiku, že by se Connor nenechal vést nějakým nezmarem. Internet je v tomhle směru strašně skromný. Hodně rychle jsem změnil názor. Momentálně jej sleduji na různých sociálních sítích, ať je to Instagram nebo Twitter, a tento člověk mi rychle přirostl k srdci. Skromný zábavný sympaťák a mistr ve svém oboru. Po přečtení jeho knihy oblíbenost tohohle člověka ještě vzrostla. Co se týče toho, že jsem si zamiloval knihy, o tom netřeba debaty. Má stále se rozšiřující knihovna je zahrnuta ze sedmdesáti procent knih se sportovní tématikou. Když jsem byl v knižním obchodě a procházel jsem si různé sekce, tato kniha nemohla uniknout mé pozornosti. Když jsem přišel domů, projel jsem si různé recenze, hodnocení této knihy, ale nebyly úplně přívětivé. Nechápal jsem některé lidi, proč píšou recenze na internetu a znehodnocují knihu tím, že čekali přímý příběh Conora McGregora a jeho života. Samozřejmě, příběhy s irským bojovníkem tam jsou. Zde je, ale prezentován příběh Johna Kavanagha a jeho trenérské a životní cesty. Když jsem otevřel knihu, převládalo ve mně nadšení. Po přečtení předmluvy, osmnácti kapitol a epilogu jsem měl smíšené pocity. Proč? Nejsem moc dobrý češtinář, vysolím pěknou várku chyb, ale tohle je blog a po upozornění se snažím chyby napravit. Během čtení jsem zaregistroval mnoha, překlepů a místy se mi věty špatně četly. Přesto všechno síla příběhu má ohromnou převahu a je dost inspirativní. Zda bych doporučoval knihu? Ano, na vlastní nebezpečí a za předpokladu, že jste pedant na češtinu, ale myslím, že taková hrůza to není. Co se týče celkového příběhu. Já si našel své, byl jsem překvapený tím, že Johnovo dětství se celkem ztotožňovalo s tím mým, a to mi pomohlo se v různých pasážích plně vcítit do příběhu. John určitě neopomenul začátky karate, se kterým začal ve čtyřech letech. V tomhle se lišíme, protože já určitě nedisponoval potenciálem pro bojové sporty. Byť jsem se jednou objevil na kroužku karate s tepláky k pupku a jakmile mě někdo skolil na zem rozbrečel jsem s a už jsem se nevrátil. Ehm.. každopádně... Po prožité šikaně, rozbité hubě po zastání se cyklisty, kdy jej mlátil agresivní dav lidí, mě fascinovala jeho síla a vynaložená energie pro založení vlastního klubu sebeobrany, studování vysoké školy, studování džiu-džitsu, cestování na semináře, zápasení v cizině a v neposlední řadě práce v nočním klubu jako vyhazovač. Samozřejmě se dostal do různých životních situaci, kdy například zůstal bez jediného centu, špatně zvládal sebevraždu přítele z klubu. Prožití nelítostných situací, proplakaných nocí, prohry a nezdary. Na velké části jeho cesty by bylo pohodlnější hodit ručník do ringu, ale nikdy se nevzdal a šel si za svým. Po zápasení, kdy jej opouštěla soutěživost, zápasení. V hlavě při boji radil protivníkům, co mají dělat. Tedy v myšlenkách, ve svém duchu. Rozhodl se, že založí vlastní klub SGB Ireland. Líbí se mi porovnáni na začátku kapitoly, kdy měl tělocvičnu, která spíš připomínala skladiště plné plísní ale boudu, a na konci má velkou halu čítající něco přes sedm set členů. V knize je i popsáno, jak se poprvé setkal s Conorem McGregorem a jeho cesta s ním, která mohla být jakákoliv, jen ne jednoduchá, hlavně ze začátku. Setkal jsem se s názorem, kdy mě bylo řečeno: "Kde by byl Kavanagh bez McGregora?" Já se spíš ptám, kde by byl McGregor bez Kavanagha? Celková cesta byla úchvatná a dostal z něj to nejlepší. John zavedl nové metody a praktiky, které se nikde v jiných tělocvičnách nedělaly. Co se mi líbí na knize, tak to, že popisuje různé perličky ze zákulisí. To, jak prožíval různé zápasy. Jak si zakládá na disciplíně a týmové etice, samozřejmě při popisu zápasů nezapomíná na ostatní zápasníky, jako třeba Gunnara Nelsona, Cathalu Pendredovi a mnoho dalších.

Kdysi dávno hyperaktivní démon se narodil, samá ruka, samá noha, velké klapáte uši měl. Těžce zkoušení rodiče, trpělivost zbrojily. Démon svou aktivitou bortil vše, na co se podíval. Ve velké fantazii a představách se moře ohně vzdouvala, chodící problém se z něj stal a máma jen zoufala. Jednou rukou máchl a v prdeli vše bylo, Libore ty kobylo, co tě to proboha spálilo Taková menší pyrománie v oblasti poezie. Dobře přiznejme si jedno. Básník ze mě určitě nebude, takovým talentem nedisponuji, snad se drobná snaha ocení. Pozornost rodičů jsem si získával prazvláštně. Mou velkou inspirací byl dlouhá léta můj otec, který dělal sedmadvacet let profesionálního hasiče, což je pro dítě něco úžasného, reálný hrdina a dětský vzor, na kterého se ohlížíš zezdola s velkým respektem. Z různých příběhů, které mi pověděl ze své práce a následně z okoukaných filmů, jsem si bral inspiraci pro hraní a snažil jsem se vše napodobovat. Od hašení, přes to jak někdo utíká a podobně. Táta měl doma schované různé zastaralé hasičské vybavení, které víceméně nevyužíval. A kdy jindy, než když jsem byl sám doma, jsem mohl využít situace, že ano?! Jenže jen představa, fantazie k hraní si v pokojíčku mě prostě nestačila. Chtělo to už něco víc, něco reálnějšího. A tak jsem si jednou oblékl tátovu hasičskou košili, kterou měl schovanou ve skříni, abych vypadal jako vážený hasič. Přes košili jsem si dal punčochy až k pupku, ty nahrazovaly nehořlavé kalhoty a hlavně pestrobarevné kšandy, na které jsem nedal dopustit! Nasadil jsem si gumáky, tátovy pracovní rukavice. Batoh s různým vybavením a nářadím "hračkami", které byly po ruce, hasičskou helmu s krytem! A na závěr matčiny sluneční brýle uschované v hasičské kapse. Expert jak sviňa. Zase a znovu v tom všem hrála roli židle, na kterou jsem tak rád lozil a já jsem si ji posunul ke kuchyňské lince. Do dřezu jsem naházel rozstříhané papírky. "Promyšlená vynalézavost." Jelikož jsem byl dost všímavé dítě, věděl jsem, kam si táta schovává sirky.A taky jsem si pamatoval způsob jejich využití. Využíval jsem co nejméně sirek, aby nebylo poznat, že jsem něco prováděl. I když bylo vše důkladně promyšlené, samozřejmě se to vymklo kontrole. Což můj nevyzrálý mozek nemohl vědět, že jo. Moc se mi líbily, malé plamínky na nastříhaných papírkách, které jsem držel v ruce a za tekoucí vody je hned spláchnul, což byla taková menší prevence proti problému. "Samozřejmě, že jsem to udělal vícekrát." Ale, mně to nestačilo. Říkal jsem si, že někdo něco tak drsného nedokáže, protože jsem přece syn hasiče, a tak jsem chtěl větší plamen, který bych bez mávnutí uhasil. Problém nastal v tom, že ve dřezu byla nějaká si plastová blbina "přes celý dřez" a narval jsem tam různé stránky z novin. Ono plamen byl mocný o tom žádná, ale bohužel chytla i ta plastová věc na zachytávání bordelu ve dřezu. Nejenom, že jsem si byl vědom problému, já ho také cítil. Najednou se po bytě začalo podivně kouřit a já jsem si říkal "Že je něco špatně?!" Dostal jsem oprávněný strach, protože ten plast, se začal divně pokrucovat, začalo rychle hašení. Přišel veliký úkol: vyvětrat byt, uklidit to, co se nespláchlo. A co se spáleným plastem? Stres a strach mnou začal proudit, začal jsem si představovat, co bude předcházet, až přijdou rodiče, na co se připravit? Má touha otevřít okna mě stala mnoho sil, protože v bytě byla dřevěná okna a některá se otvírala dost těžko. A já byl malý a slabý klučina. Co se dalo spláchnout jsem spláchl, co se dalo vyhodil jsem hodil do koše, což byla samozřejmě chyba. Modlil jsem se ať přijdou za co nejdelší dobu. V hlavě jsem měl furt ten plamen a následný smrad. Dělal jsem blbého a hrál si v pokojíčku. Už jsem si říkal, jak jsem vše hravě zvládl a šel jsem dělat do pokoje mrtvého brouka a čekal jsem po příchodů jednoho z rodičů, kdy zazní mé jméno. Jenže mě prozradily spálené kousky novin různě po kuchyňské lince, spálený kus plastu v koši a odhozené sirky na sporáku. Dostal jsem stěr, po držce od táty jak nikdy, nebudu říkat, že ne. Ale byl by to docela paradox, kdyby v titulcích novin, bylo "Hasičův syn si hrál s ohněm a podpálil celý byt" No díky bohu, že to dopadlo jak to dopadlo. Každopádně. Jestli jsem se poučil? Samozřejmě! Už jsem to nikdy nedělal doma. A přišla otázka jak rychle hoří seno. Chcete vědět víc? Foto zdroj: Franco Papaluca: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/zapasy-krabice-otevreny-zatisi-18693815/

Hned na úvod musím přiznat, že jsem nikdy nijak extra nevyhledával knihy, nýbrž nebyl jsem jejich milovník. Když někdo přede mě hodil knihu a já ji musel přečíst, hodil jsem ji raději daleko od sebe, jako kdybych odmítal černou magii. Nebyl jsem aktivním čtenářem a různě jsem chodil s myšlenkou, že taková aktivita je pro mě ztráta času. No povím Vám, že za poslední roky jsem však změnil názor. Možná to bude tím, že jsem o něco starší a vyzrál jsem. Možná to bude tím, že jsem zvolil jiný životní styl, jakým způsobem se snažím zdokonalovat, studovat. Prostě našel jsem novou vášeň, nové hobby. Samozřejmě si neustále kladu na srdce, že to může být lepší, ale také se snažím držet nějaký vyvážený balanc mezi svými zájmy. Taktéž musím mít náladu, svůj klid, své pohodlí, abych se mohl stoprocentně soustředit na děj a hltat každé písmeno na uvedené straně. Jsem velký sportovní fanoušek i maniak v jednom. Kdo mě zná, tak celkem ví v čem se pohybuji. Pokud jsou tu lidé, kteří to neví, o tom Vás přesvědčím v budoucnu. Jsem aktivní sledující bojových sportů v oblasti MMA. Dlouhé roky sleduji Jiřího Procházku. Pro mě je tento člověk dříč tělem i duší s velkou pokorou, pro mě velká osobnost českého sportu, vzor a inspirace v jednom. A právě díky jeho vyjadřování v rozhovorech o této knize, jsem měl touhu ji mít také. Nejen, že mě lákalo si ji koupit, mě lákalo si ji i přečíst. Zajímalo mě, co se vše v ní skrývá. A to i z důvodu, že jsem milovník Japonska, japonské kultury, japonských dějin a japonské filozofie. Při doručení knihy jsem utíkal z práce na poštu. Byl jsem celkem natěšený, jak malý Jardík na autíčko. Byla potřeba naplnit knihovničku. Nicméně při pohledu na knihu jsem měl na paměti slova: "Nesuď knihu dle obalu" a když jsem ji otevřel, ihned jsem si ji zamiloval. Proč? Celkem rychle jsem zhltal úvod o historii středověkého Japonska. To, že samurajové byli považování za elitu, ale ve skutečnosti neměli žádné prostředky k obživě. Narazil jsem na něco nového o čem jsem neměl ani potuchy. Zaujaly mě základy kendó a zenu, což je cesta meče v Japonsku synonymem vznešenosti a urozenosti. Učení samuraje, o které jsem se začal zajímat více, i když upřímně ještě mě čeká dlouhá cesta k totálnímu pochopení. Život samotného legendárního samuraje Miyamota Musashiho. Muž, který nikdy neprohrál žádný souboj. Účastnil jsem několika bitev. Část života strávil mimo společnost, svůj život zasvětil hledáním osvícení, celoživotně hledal princip, aby našel uvědomění své cesty. Stratég, který ukázal skutečný vzhled života samuraje. Prostě masakr! Kromě nádherných ilustrací jsem našel i spoustu originálních myšlenek, které jsem si s radostí začal zapisovat do svého deníku tak, abych je následně aplikoval do svého života. Zaujala mě nejen neskutečná hloubka myšlenek, po kterých mně začal pomalu téct pot po palici, protože jsem se zamýšlel nad tím, že tě to potkává v běžném životě a že se dle toho dá řídit. Plus, jak to bylo podané. Tím chci říct, že já s trochu pomalejším myšlením, jsem se musel dát na chvíli pauzu, abych to nějak vstřebal. Ve své kapacitě mozku nad tím bádal a prostě hluboce nad tím přemýšlel, ono tě to prostě donutí, jinak to nejde. Samozřejmě s úsměvem se přiznám, že ne vše má hlava polapila, ale z druhé strany mnohé jsem si i vzal. Cestou válečníka je míněna smrt. To znamená zvolit si smrt všude tam, kde je nutná volba mezi životem a smrtí. Busídó neznamená nic jiného než toto. Znamená to vidět skrze věci, být pevně rozhodnutý Když jsem brouzdal stránkami postupně dále, narážel jsem na další knihy. Od toho se vlastně odvíjí z názvu "Kniha pěti kruhů" - Kniha země, Kniha vody, Kniha ohně, Kniha větrů a Kniha prázdnoty. Každá kniha skrývá něco unikátního. Pro mě byl nejzajímavější asi finiš - kniha Dokukódó. Nechci nějak znehodnocovat ostatní knihy, to ne, ale za mě to mělo krásný závěr s poučením a zásadami. Celkově jsem knihu četl. No četl... několikrát, byť je z ní trochu salátové vydání. Já osobně mám tuhle knihu neustále v batohu, nějak od ní nemohu opustit. Není špatný tohle dílo číst znovu a znovu. Ledacos se dá přehlednou, v knize je obsáhle, že čím vícekrát čteš tuto knihu, tím více toho najdeš. Musím také podotknout, že místy bylo čtení trochu těžší, tedy pro mě bylo, ale za mě, když to mám hodnotit jako amatérský čtenář a ani jsem nečekal podám takovou recenzi, že se tak rozepíši. Jsem ochotný této knize dát 85. procent svého hodnocení.

Kdy jsem poprvé nahlédl do hokejového světa? Ono také záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Bezpochyby mě určitě neberte za žádného experta, jsem jen bloger, který má své zájmy a tohle berte čistě z nehráčského pohledu, protože jsem profesionálně a vlastně i neprofesionálně hokej nikdy nevěnoval. Což se celkem paradox, protože jsem s vášní pro hokej vyrůstal. Tedy! Za předpokladu, že se budou počítat neuspořádaná pravidla plné chaosu, asfaltové hřiště, hokejka a tenisák. Tak ano, pak si můžeme podat ruku a polemizovat o tom, že jsem skutečně zkušený profík. Příběh s velkým P, se začal psát v roce 1998, kdy Česká hokejová reprezentace odcestovala do Japonského Nagana, kde naši hráči vybojovali zlatou olympijskou medaili. V té době mě bylo tuším sedm let. Byl jsem sice hyperaktivní dítě, téměř bez rozumu, ale i dnes si vybavuji, jak jsem vnímal všechnu tu energii a okolní atmosféru. Odehrávalo se tady něco velkého, nejen v kabině hokejistů, kteří tento turnaj odehráli excelentně, ale i v obyčejných rodinách v obyváku v rodinném kruhu, protože tyto legendy nám dodaly zážitek, který se kurde nezapomene. Je to velký kus historie a my toho v ten moment jako celek byly součástí. Většina lidí to prožívala s obrovským napětím, s každým odehraným zápasem, postupem, i pouhou zmínkou a bůh ví, o čem, se zvyšovala ona mánie a i následné očekávání. Mně se doslova do paměti vrylo to, když jsem ve večerních hodinách měl zákaz dívat se na tu velkou krávu zvanou dnes televizí. Ale v tento moment to nevadilo. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Škola? Heh… Řval jsem, dupal jsem, tleskal a napodoboval reakce mých rodičů. Bylo to fakt super. Jako národ nás to semklo i v nižších věkových kategoriích, protože se spolužáky a kamarády a vlastně i ostatními dětmi v různém věkovém rozpětí, z různých části sídlišť jsem se setkával pravidelně na asfaltovém hřišti pokrytým sněhem. Šikovnost a vynalézavost dětí neměla hranic, propadali jsme totálnímu zápalu pro jedno. Hrát hokej s dřevěnou hokejkou a tenisákem. Upravily jsme si hřiště a nebylo jedno. Každý den jsme si upgradovali výstroje. Krabicové chrániče kombinované s molitanem a byl jsi cool jak nikdy. Vytvářeli jsme si různé rivality, každý si přivlastňoval nějaké jméno hráče a hrálo se do posledních sil, nebo dokud máma nezařvala z okna „Liboréééé! Domů!“ Kamkoliv se člověk podíval, tam to žilo hokejem. Všichni o tom neustále mluvili. Co se týče mě jako malého grázla, ve škole jsem se třeba se spolužákem v lavici názorově přetahoval o to, který otec při vstřeleném gólu fandil víc. Po vstřeleném gólu bylo slyšet celé sídliště. Prostě v tom byli všichni, byli jsme jako jeden muž v jedné zbroji. Ono si dnes stačí pustit dokument nebo nějaký záznam a člověk má prostě husí kůži. Stačí si vybavit slova "Otvíráme zlatou bránu olympijského turnaje! Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!" Ano, byl jsem hodně mladý, ale tohle jsou vzpomínky, které prostě z hlavy nevymažu. Máma měla slzy v očích, táta to prožíval po svém. Matně si vzpomínám i na to, že když jsem se koukl z okna, všude chodily lidé Českou vlajkou a to bylo prostě ultimatně boží, ty davy lidí. A pouhé pomrknutí na soupisky mužstev? Oh shit. Byla to jedna legenda za druhou, jména, která se zapsala do historie světového hokeje sakra velkým písmem. Super vzpomínky!

Když se Marvel rozjížděl s prvním filmem Iron-mana a následně nám solily jeden filmový počin za druhým, byl jsem velmi rád za to, že jako fanoušek dostávám něco, k čemu jsem jako malý kluk vzhlížel, a to byli superhrdinové. Zajímám se o to, díval a dívám se na animáky, čtu komiksy a různé články, diskuze a to vše patří k mému životu. Od čtvrté fáze už takový hype nemám, ale nelámu nad tím hůl, protože Marvel je prostě moje srdcovka a nikdy by mě nenapadlo, že při příchodu do kina pocítím zahořklost s Marvels na druhou. Jak to myslím? Šel jsem do kina s úmyslem, že chci podpořit svojí oblíbenou značku, samozřejmě moje zaplacená částka je zrnko prachu v multivesmíru, ale když jsem přišel do sálu, který byl úplně prázdný, řekl jsem si „No do prdele“. A když jsem odcházel z kina, přemohla mě deka zahořklosti numera dva díky kvalitě filmu, ze kterého jsem nebyl příliš nadšený. Dostal jsem to, co jsem očekával. To ano, ale naivita, že Marvel připraví překvapení se nekonala. Z různých zdrojů jsme byli připraveni měsíce předem, na to, že to bude fatální průser nebo spíš podprůměrná blbost, která diváka příběhově absolutně nikam neposune. Krátká stopáž způsobila to, že na rozvoj postav nezbyl výrazný čas. Nedá se tam umístit a rozvinout zajímavý děj, výrazné emoce, prostě co tam chceš budovat? Akce je spíše nezapamatovatelná s barevným jak je zvykem digi bordelem. Avšak úplně nejhorší to zase není. Hlavní záporačka, mě absolutně nezaujala. Překvapení večera byla Brie Larson. Já osobně ji třeba jako herečku žeru, předvedla zde mnohem lepší výkon než v prvním kritizovaném díle Captain Marvel. Ze začátku jsem měl místy problém s Iman Vellanni, která ztvártila Kamalu, ale nakonec se to dalo snést a hned po Brie Larson táhla celý film. Prezentovala nadšenou holku se super schopnostmi obklopená svým superhrdinským idolem. Samuel L. Jackson jako vždy výtečný, ale zdálo se mi, že jeho postava byla zbytečná. Zbytek, bych rád nekomentoval Celkově je film jednoduchý, lehoučký, až mírně barevný s lehkým odkazem humoru ala Thor 4. Nebo já měl takový pocit. Jediná naděje, které jsem se chytl, byly po titulkové scény, které byly pomalu lepší než celý film dohromady. Suma sumárum jsem to přežil. Je to asi fajn jednohubka, která tě příběhově nikam, ale absolutně nikam neposune. Jsem téhle rychlovce ochotný dát 60 procent. Víc ne.

Oktagon pořádal jubilejní turnaj s pořadovým číslem 50. Kde jinde než v nejtvrdším městě Českérepubliky v Ostravě. Co víc jsme si mohli na konci roku přát, že? Dostali jsme dvě titulové bitvy,překvapivé sportovní výkony, nějaké zklamání, reakce fanoušku na dlouhotrvající trend na adresurozhodčích od samozvaných expertů, protože těch máme po celé ČR víc než dost. Nebojte, spadám tam také, protože si zde dovoluji vyjádřit svůj názor a jak bývá poslední dobrou zvykem, vnesu trochu té zlé krve mezi zápasníky. Za mě si Oktagon jede svou party se skvělým týmem, který udržuje jasně nastavenou laťku určité kvality, které uspokojí fanouška. Osobně nemám problém si zaplatit PPV a podpořit tak organizaci a zápasníky. Já tím žiji a jsem moc rád, že máme organizaci takových rozměrů v evropském i světovém měřítku a co víc chceš, když slyšíš, že to je s českými kořeny, jako je Oktagon. Je to prostě jedna velká jízda, a já nyní po turnaji 50. turnaji nebyl ničím překvapený, protože jsem dostal to, co jsem chtěl a od obrazovky jsem odcházel spokojen. Nemám zapotřebí někomu mazat med kolem huby, to jsou prosté fakta. Do toho spadá úplně všechno - od pořadů na Youtube přes velký posun na tiskovkách, PPV jede, celá show jede, prostě mě to baví. Když se budu přiklánět k samotnému turnaji, mnoho neuspokojivých komentářů bylo zaměřeno na adresu k rozhodčím. Líbil se mi ironický komentář v titulovém zápase mezi Losenem a Nikem, kdy jeden uživatel na Instagramu napsal, že Voborník k ukončení zápasu běžel z Prahy. Za mě tento turnaj odkontrolovali celkem fajn, samozřejmě, tam chyby budou, ale musíme si uvědomit, že mají jen zlomek setiny na rozhodnutí s tohle budeme řešit ve světě MMA neustále. Přivítali jsme jako fanoušci nové tváře v kleci, kteří si odbyli premiéru v Oktagonu a získávali si nové publikum. Mě třeba překvapil svým výkonem Stefano Catacoli proti oblíbenci Ostravy Janu Širokému. Měli jsme zde dvě titulové bitvy, které musely překvapit nejednoho fanouška. Hlavně připravenost Ronyho a dělostřelecká pecka od Keity okořenily turnaj do výšin. Dostali jsme rozměněného Magnora na drobné z automatu názvem Peňáz. Maté Kertész odvrátil třetí porážku v řadě v bezchybném výkonu. Xaviér si jasně řekl o výzvu titulu ve váze do 93 kg. Dostaly jsme jsme další pokračování proma na zápas Terminátor vs Pirát. A v neposlední řadě zápas Kotalík vs Raška. Smutné zakončení, tak atraktivního fightu a doufám, že třeba tohle vytvoří novou rivalitu mezi těmito sportovci, protože na jejich adresu toho je ve fanouškovském sektoru napsané víc než dost. Za mě skvělý turnaj doprovázen ještě skvělejší atmosférou, která dodávala mě u obrazovek husí kůži.

Výtečné pokračování první série, které nastavilo vysokou laťku těm dalším. Loki, nechvalně proslulý bůh lsti a falše, se absolutně vymyká tomu, co jsme doposud viděli od samotného začátku čtvrté fáze v rámci nebezpečného multi-vesmíru. Je to své, je to samostatný ojedinělý a výjimečný projekt s vlastní vizáží a originalitou. Má to své prostředí, zajímavé kulisy a nacházeli se ve v sympatickým prostředím vzbuzující něco jiného, než Marvelovsky obvyklé. Celkově má seriál skvělou režii, skvělé nápady, je to poutavé, zamotané s neskutečnou energii. Je to i díky hereckému obsazení, kdy si to Tom Hiddleston narámně užívá a jeho herectví je v tomhle víc než excelentní. Dává do toho všechen svůj potenciál. Člověka neskutečně baví chemie s jeho přítelem Mobiem, kterého hraje sympaťák Owen Wilson. Nesmím zapomenout ani na nové postavy jako je Ke Huy Quan nebo Jonathan Majors, kteří podpořili seriál svými skvělími výkony. Přátelství je silným pilířem a pojítkem celého seriálu. Je to vážně chytře napsané a celkově seriál mě dávkoval emocemi. Jednotlivé vztahy fungují, má to charakteristický vývoj, postavy se rozvíjejí a posouvají, což mi dělalo radost. Celkově seriál není ani tak o akci, jako o dialozích, které tě vtáhnou do děje. Když si vezmu postavu Lokiho napříč celým jeho působením v Marvel Universe, je až úžasné, kam se za tu dobu taková postava dostala, respektive posunula. Kam to dotáhla. Až na samotného krále času. Velkolepé zakončení boha. Je to zatím nejlepší počin od dob, kdy vyšel Avangers Infitity War nebo End Game. Je to takové světýlko na konci tunelu upadajícího Marvel Universa, ale kvalitní projekty dělat jde. Loki je toho důkazem. 90 procent dámy a pánové