top of page

HLEDEJ VÝSLEDKY

Pro „“ bylo nalezeno 54 položek

Příspěvky na blogu (20)

  • SVĚT STATISTIK

    Sourozenců bylo čím dál více. A tak nejen, že se začala rozrůstat rodina, a následně i pokoj. Prve jsem měl vlastní doupě, což bylo ideálním řešením. Růstem a počtem se šlo pak do většího. Rodiče mě pořídily psací stůl a já si tak mohl vykutit vlastní hokejovou kancelář. Na stole jsem měl běžný věci, které dítě prostě potřebuje, dvě životopisné knihy o Jaromíru Jágrovi a další knihy. V šuplících bylo několik alb hokejových karet. Ty nejvzácnější, byly svázané gumičkou a byly vystavený na stole a kdykoliv byly připravený mě následovat kamkoliv kam jsem šel. V dalších šuplíkách bylo hodně časopisu Prohockey. Mimochodem děkuji rodičům, že mně je kupovali, ale až dnes se přiznám, že jsem si je nechtěl kvůli čtení, ale kvůli obrázkům. Sorry! Samozřejmě jsem tam zkoumal různé tabulky, statistiky a obrázky jsem si pak vystřihoval a následně je lepil do sešitu. Další ohrádka byli sešity, do kterých jsem si zaznamenával různé různý volovinky, statistiky, které se odvíjely od například mého sportovního výkonu venku s kamarády nebo hraním si se sourozenci, odehraného zápasu venku, odehraného zápasu oblíbeného mužstva, nebo v neposlední řadě jsem si zapisoval statistiky z kolektivních her na počítači. Ještě si vzpomínám, že blízko stolu jsme dostali malou televizi a při probuzení jsem si vždy zapnul teletext a zkoumal výsledky NHL, kdo kolik měl gólů, asistenci a dělal jsem si tzv. čárky. A v posledním šuplících byli věci do školy a nutno dodat zohýbat se mě fakt kolikrát nechtělo! Prostě a jednoduše. Vše jsem si dokumentoval a analyzoval na papír a pak se to přeneslo do posvátného speciálního sešitu. Měl jsem doslova svůj hokejový svět statistik. Byl jsem do toho zapálený. Troufám si říct, že jsem řadu svých kamarádů musel svým vyprávěním a posedlostí vyloženě srát. Prostě magor a blázen jednom. Postupem času jsem už bylo dost pracných příprav okolo psaní do sešitu a podobně. Já tak vítal moderní technologii i velikánskou obrazovku na mém stolu. Je pravdou, že mě do dnes baví se šťourat v Excelu. A jedna z vizí, proč jsem si založil tento blog je aplikovat schopnosti do dětského snu a ke tomu všemu v rámci svého hobby se k tomu vrátit. A aby toho nebylo málo. Měl jsem i další sen. Když se v televizi hrála Extraliga nebo Mistrovství v hokeji, vždy jsem to prožíval s obrovským napětí a začal si komentovat zápasy. Přeměnilo se to v dětský vřískot v pokoji, kdy jsem si myslel, že jsem malý Záruba či Hosták. Dost jsem se snažil je napodobovat a tady si sourozenci se mnou v pokoji náramně užily. A bylo jedno, jestli to bylo ze záznamu na video či živého přenosu, popřípadě hraním her na PC. Tak přemýšlím, že bych se se svým hlubokým hlasem k tomu vrátil?! Ale z druhé strany... jak by reagovali sousedi?

  • NADĚJNÉ VYHLÍDKY

    Bloudil jsem v nesmírné tmě. V očích nekonečné temno, v totálním tichu, bez jakéhokoliv pohybu, nahý a pociťující chlad. O to byl silnější prožitek probuzení. Šlo o nepopsatelně nevídaný a sakra zábavný zážitek, který moje palice zažila snad jednou v podstatě menším měřítku při provádění Wim-Hofové metody dechového cvičení, kdy jsem se dostal do takového stavu, že se mi nechtělo ven, ale musel jsem, protože bych se pak nenadechl. Bezpochyby tohle byl ale jiný level. Moje mysl zažila něco nového. Jako kdyby cestovala v temném tunelu promítající po stranách různé obrazy, životní zážitky s vidinou světla na konci, které bylo hodně daleko. Ze sekundy na sekundu jsem vrhnut zpět na světlo. Horko těžko se to popisuje, ale vše kolem mě prosvištělo. Všechny ty obrazy se zároveň s temnotou přeměnily v rychlost světla a já se bral napovrch, kde jsem najednou viděl jedno velké světlo. Hoši, jsem tady!  Ne, nejsem mrtvý a nebylo to ledajaké světlo, byla to kurevský velká zářivka na operačním sále svítící na můj ksicht a kde jsem se probudil značně promrzlý, jako bych se znovu narodil. Totálně dezorientovaný po dvouhodinové operaci zanedbané desetileté kýly. Celkově mně to celé přišlo jako něco nadpozemského. Jako kdyby mi něco v tom limbu dalo signál: „Vítej zpět v realitě, máš tady ještě nějaký úkol.“ Samozřejmě šlo jen o operaci „byť zanedbané kýly, lidi si můžou říct: „Jde o hovno.“ Pro mě má  ale velkou hodnotu právě proběhnutý zážitek při probuzení, nad kterým jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. Něco se změnilo. Někdo vyslal signál, že nemám splněné resty, takže je načase je plnit. Když si vezmu celkový pobyt v nemocnici, není nic, na co bych mohl nadávat. Už od přijetí na mě byly všichni příjemní, komunikativní, informačně jsem vše značně pobral, a to už je co říct, protože někdy moje pozornost nepracuje tak, jak bych si představoval. Když mě dovedli na pokoj, byl tam týpek věkově podobně jako já, který přišel ve stejnou hodinu jako já a měli jsme operaci ve stejný den a v podobnou hodinu. Když jsem se na něj podíval, řekl jsem si, tak tohle je takový pán arogant. Jenže, když jsme se seznámili, zjistil jsem, že z tohohle zamračeného pána se rodí celkem fajn vtipný frajer. Takže ponaučení jako vždy: Nesuď knihu podle obalu. Byť prvotní konverzace byla spíš taková oťukávačka, nabyl jsem dojmu, že to půjde. Podobné zájmy, dalo se s ním povídat celkově o všem. Byl vyzrálý, má krásnou rodinu, vtipný, upřímný, otevřený a takové lidi já mám rád. Celkově jsme se před operaci podporovali, což bylo strašně fajn a člověk se cítil silnější, vtipkovali jsme a brali operaci s nějakou nadsázkou, takže stres opadl. Kdybych tam měl nějakého starého dědka, tak nevím, jak by to celkově fungovalo. Mně o hodinu odložili operaci, protože tam měli akutní případ, takže priorita směřovala k tomuto případu. Nakonec mi to naplánovali na devátou hodinu a kolega Václav z pokoje šel o hodinu později. K tomu se váže vtipná historka. Jako samozřejmě jich je víc, kdybych neměl na pokoji humorem podobně laděného frajera, tak by to bylo na hovno. Přesto všechno kolega byl operován pouze dvacet minut, já necelé dvě hodiny, takže byl celkově na pokoji dřív než já. Když mě vezli na operační sál, byl jsem stoprocentně koncentrovaný a klidný. V hlavě jsem si neustále opakoval – „Teď a tady. Síla, odvaha a odhodlání.“ Když mě připravovali do hábitu, kde jsem měl holou prdel, stála nade mnou sestřička, která měla pronikavé nádherné oči, konverzace s ní mě, s mým motivováním uklidnila na sto procent a já usínal s klidným v svědomím. Samozřejmě já bych koketoval i chvíli před smrtí, jinak bych to nebyl já. Než mě dovezli na pooperační sál užíval jsem si přítomný okamžik po proběhlém probuzení, který jsem zpracovával s úsměvem, sahal jsem si na operované rány a pracoval jsem s tím co se děje. Sestřičky mi kladly různé dotazy a já odpovídal, následně mě začaly dopovat drogami či čím, což více nastřelilo mé myšlenky a v určitý moment se ozvalo: „Libore jsi to ty?“ No byl to Václav z pokoje. Já jsem odpověděl, že ano a konverzace pokračovala dále. On: „Jsi v pořádku?“ Já: „Jo, byl jsem tam skoro dvě hodiny, co ty?“ On: „Já tam byl jen dvacet minut“ Já: „Cože? On: „Já už myslel, že se ti něco stalo. Ty vole rád tě slyším, teď jsem klidnější“ – Což mě samozřejmě zahřálo u srdce. Já: “Taky tě rád slyším, a co ty dobrý?" On: „Piči jsem zdrogovaný třeští mě hlava, jsem v piči“ Já: „Haha…  Au… Nerozesmívej mě, nemůžu se smát.“ Konverzace pokračovala na pokoji, kde jsme se trochu prospali a mě bylo řečeno od zdravotního bratra, že se mám vyčůrat do takzvaného bažanta. Otočil jsem se na kolegu Václava a ptám se ho, jak to mám asi vole udělat. Tak mi dal pár skvělých rad. Odpověděl jsem, že v tomhle směru se kurva stydím chcát do bažanta. On mi to hned vrátil a řekl: „Jestli se cítíš blbě, tak já si dám sluchátka ať nic neslyším a otočím se.“ Říkám? „Dobře.“ Tak jsem to zkoušel a pak vidím takový provokativní nenápadný kukuč, jak mi to jde. V tom směru jsem zamrzl, protože jsem byl plně soustředěný pohledem na mé péro v bažantu odkud nevylezla ani kapka, no nevychcal jsem se. Ale zasmáli jsme se tomu. Další ráno jsem se probudil se stojákem a já se modlil, ať nepřijdou sestřičky. Ne, že by mi to v normálním životě vadilo, ale v ten moment mě to morálně pohoršovalo. Každopádně problém byl i se stolicí, když mně řekly, že pokud to nepůjde vrazí mi čípek do prdele, měli jste vidět to tažení. Jistě, nemusíte vědět úplně všechno. Byla to moje první operace, doufám, že jich nebudu muset podstupovat více, každopádně jsem si z toho odnesl mnoho věcí. Nikdy nezanedbávej své zdraví, nasměrovalo mě to na cestu, kdy snad budu plně motivován se o sebe více starat. Našel jsem si nové přátele a za takové náhodné setkání jsem moc vděčný. Takové chvíle přijdou vždy, když to nejméně čekáte. Také jsem si uvědomil, že jsem nenaplnil mnoho svých cílů, takže vzhůru na všechno, protože život je kurva křehká záležitost. A pokud mohu dodat ve Fakultní nemocnicí v Olomouci všichni, kdo se mnou spolupracovaly odvedli skvělou práci.

  • ASFALTOVÉ HŘIŠTĚ

    Musel jsem nějak svou hyperaktivní energii během dětství spotřebovat. Lítal jsem pořád po venku. Díky tomu, že semnou sdílelo lavice vícero kamarádu, kteří hrály fotbal. Tak mě tam otec hodil také. Ten mě samozřejmě nebavil. Balon se mi absolutně vůbec nelepil na nohy, prioritou bylo, že jsem se tam nějak vyblbnul a šel domů. I během tréninku jsem měl vidinu toho, že po příchodu domů znovu vpluji do hokejového světa. Bylo celkem jedno, zda byla zima či léto. Vzal jsem si svou oblíbenou šedo-černou mikinu, kde byl vyobrazen Dominik Hašek, ještě z dob kdy válel v Buffalu Sabres. Vzal jsem si různé ručně dělané vybavení, dřevěnou hokejku, tenisáky, balíček hokejových kartiček a šel do akce. Někdy jsem do procesu přinutil mladší sourozence. Dost často jsem trávil čas s kamarády, s dětmi ze sídliště a nebo si matně vzpomínám, že jsem se vtíral ke konkurenční partě či i ke starším klukům. To jsem spíš chodil s brekem domů, protože se mi posmívali, že mám účes jak Jackie Chan. Vlastně dost záleželo na počasí, protože v rodném městě, v Bruntále, se většinou počasí mění z minuty na minutu. Tam je to celkově nevyzpytatelné, ale lidi jsou zvyklí a to je hlavní. Co se týče sídliště, většinou se rozlehlo hokejové šílenství v zimě a hlavně v době, kdy hrál český národní tým nějakou soutěž, nebo nějaký zápas. Za nás, když asfaltové hřiště bylo pokryté sněhem, jsme si postavili vlastnoruční branky i mantinely ze sněhu. Tehdy sněhu bylo dostatek. Celkově se mi líbila naše vynalézavost. Hřiště jsme pořádně uplácali, aby se to co nejvíce podobalo klasické hokejové ploše. Kluci měli dřevěné hokejky, brankáři vybavení z molitanu a krabic, jako lapačka sloužila kšiltovka z léta. Někdy se zadařilo a setkali jsme se s partou, která měla dřevěnou branku se síti. Když se člověk zamyslí kolik času jsme trávily nad všemi přípravami, tak si člověk řekne, že jsme tomu prostě věnovali srdce. Kdo měl tenisák, či branky, ten ukončoval hru. V určitých fázích, když došlo na hru, se hrálo v soutěžním a sportovním duchu. Někdy byla prdel, někdy se do toho vložily emoce víc než bylo potřeba. Když došlo na porážky, bralo se to celkem statečně. Třeba i po prohře jsme vymýšleli cestou domu a přes týden ve školních lavicích strategii, jak na ně! Pro motivaci jsme se kolikrát snažili vybrat nějakou výhru a takhle to v naší partě vlastně fungovalo dalších několik let a bylo jedno v jakých sportech jsme se účastnili. Moc dobře si vybavuji, že když jsme hrávali proti konkurenční partě, kterou jsme patrně nemuseli. Hra začala bojovně, já chtěl vždy podat co nejlepší výkon. Řezby hlava nehlava, neustále hecování, v zimním období to pak končilo rvačkou a následnou sněhovou válkou plných sněhových koulí v ksichtě. Hřiště zdemolované. Někdy to dopadlo tak, že jsme se diplomaticky domluvili a hřiště přežilo. Každopádně občas to fakt bolelo a dost se brečelo. Tedy já se nafňukal až až. Dále se mi líbílo, že i když jsme v naší patě měli různé nesrovnalosti a různé posmívání, tak jak to bývá všude, když šlo o nějakou hru, sport, zkrátka o cokoliv, tak jsme se sloučili jako jeden. Já v dost sportech patřil mezi nejhorší a při výběru jsem většinou končil poslední, ale vzali si mě a to bylo hlavní. To se ale změnilo, když jsem držel hokejku nebo v pozdějších časech florbalku, to jsem hrál jak drak. Prostě mě brali takového, jaký jsem byl. Celkově jsem byl strašně urážlivý, citlivý, samotářský tragéd. Důležité bylo, že nade mnou nikdy nezlomili hůl. Dokonce se jádro té party dodnes setkává a podniká různé akce. Já už v té partě nějakou dobu nejsem, ale s pár lidmi se sem tam setkám, protože je mám ve svém srdci. Jsme mírně v kontaktu, na takové kamarády a zážitky se prostě nezapomíná.

Zobrazit vše

Další stránky (33)

  • Vortex Blogger | Reader's lair

    READER'S LAIR DREAMS IN ONE PLACE Libor Lang 6. 3. 3 min BOOK REVIEW VYHRAJ NEBO SE POUČ - JOHN KAVANAGH Před deseti a více lety jsem smíšené bojové umění sledoval spíše okrajově. Nyní díky Oktagonu jsem aktivním fanouškem, který nevynechá... 18 zobrazení 0 komentářů 2 lajků. Příspěvek není označen jako Líbí se mi 2 Libor Lang 12. 2. 3 min BOOK REVIEW MIYAMOTO MUSASHI: KNIHA PĚTI KRUHŮ Hned na úvod musím přiznat, že jsem nikdy nijak extra nevyhledával knihy, nýbrž nebyl jsem jejich milovník. Když někdo přede mě hodil... 31 zobrazení 0 komentářů Příspěvek není označen jako Líbí se mi

  • Vortex blogger | Partners

    PARTNERS DREAMS IN ONE PLACE WORKING WITH THE BEST PARTNERS COOPERATION ​ Máte zájem o spolupráci? Neváhejte se na mě obrátit. Jsem poměrně skromný kluk, jsem otevřen si Vás vyslechnout a jsem otevřený čemukoliv co bude dávat smysl. Proto poprosím všechny, věnujte pozornost následujícím řádkům. Byť jsem otevřen si Vás vyslechnout, veškeré spolupráce si budu pečlivě vybírat, s ohledem na to, zda se hodí do mého konceptu blogu, zda to bude přínosné pro mě, mé čtenáře a všechny sledující.​ Rozhodující bude faktor spokojenosti. Rád bych, aby celková komunikace, spolupráce se službami a produkty vyhovovala všem. Pokud mi z nějakého záhadného důvodu nebude něco vyhovovat nebo naopak gentlemansky to ukončíme. ​ ​ Jsem plně otevřený vzájemné spolupráci a podpoře s ostatními bloggery. "Publikace článků"​ Nebráním se reklamě formou prezentací log a bannerů, ale budu se opakovat, musí to dávat smysl v rámci blogu. Pakliže jsme v plné palbě na stejné vlně a máte zájem spolupracovat. Budu se těšit na všechny nabídky, pozvánky, nápady a věřím, že spolu něco vymyslíme, aby to vše dávalo smysl.

  • Vortex blogger | About author

    ABOUT AUTHOR DREAMS IN ONE PLACE Kdybych se měl v rychlosti popsat, tak jsem prostý, jednoduchý chábr s místy specifickým humorem, který ve většině případů není všem protějškům tak úplně souzen. Jsem celkem upřímný člověk, který nechodí pro sprostý slovo daleko, když mě někdo sere. Každopádně zachovávám si nějaký balanc a snažím se být spíš zábavným a hodným usměvavým klukem. Pasoval bych se spíš jako takový intro vertnější typ. Mám rád svůj klid. Tento blog jsem si založil proto, abych si v životě udělal pořádek. Je to souhrn všeho, co miluji i nenávidím v jednom bodě. Mé poslání je najít svou osobní hodnotu, odlišit se od minulosti a hledat příležitosti v rámci své nové vášně - blogování. READ MORE

Zobrazit vše
bottom of page