HLEDEJ VÝSLEDKY

Sourozenců bylo čím dál více. A tak nejen, že se začala rozrůstat rodina, a následně i pokoj. Prve jsem měl vlastní doupě, což bylo ideálním řešením. Růstem a počtem se šlo pak do většího. Rodiče mě pořídily psací stůl a já si tak mohl vykutit vlastní hokejovou kancelář. Na stole jsem měl běžný věci, které dítě prostě potřebuje, dvě životopisné knihy o Jaromíru Jágrovi a další knihy. V šuplících bylo několik alb hokejových karet. Ty nejvzácnější, byly svázané gumičkou a byly vystavený na stole a kdykoliv byly připravený mě následovat kamkoliv kam jsem šel. V dalších šuplíkách bylo hodně časopisu Prohockey. Mimochodem děkuji rodičům, že mně je kupovali, ale až dnes se přiznám, že jsem si je nechtěl kvůli čtení, ale kvůli obrázkům. Sorry! Samozřejmě jsem tam zkoumal různé tabulky, statistiky a obrázky jsem si pak vystřihoval a následně je lepil do sešitu. Další ohrádka byli sešity, do kterých jsem si zaznamenával různé různý volovinky, statistiky, které se odvíjely od například mého sportovního výkonu venku s kamarády nebo hraním si se sourozenci, odehraného zápasu venku, odehraného zápasu oblíbeného mužstva, nebo v neposlední řadě jsem si zapisoval statistiky z kolektivních her na počítači. Ještě si vzpomínám, že blízko stolu jsme dostali malou televizi a při probuzení jsem si vždy zapnul teletext a zkoumal výsledky NHL, kdo kolik měl gólů, asistenci a dělal jsem si tzv. čárky. A v posledním šuplících byli věci do školy a nutno dodat zohýbat se mě fakt kolikrát nechtělo! Prostě a jednoduše. Vše jsem si dokumentoval a analyzoval na papír a pak se to přeneslo do posvátného speciálního sešitu. Měl jsem doslova svůj hokejový svět statistik. Byl jsem do toho zapálený. Troufám si říct, že jsem řadu svých kamarádů musel svým vyprávěním a posedlostí vyloženě srát. Prostě magor a blázen jednom. Postupem času jsem už bylo dost pracných příprav okolo psaní do sešitu a podobně. Já tak vítal moderní technologii i velikánskou obrazovku na mém stolu. Je pravdou, že mě do dnes baví se šťourat v Excelu. A jedna z vizí, proč jsem si založil tento blog je aplikovat schopnosti do dětského snu a ke tomu všemu v rámci svého hobby se k tomu vrátit. A aby toho nebylo málo. Měl jsem i další sen. Když se v televizi hrála Extraliga nebo Mistrovství v hokeji, vždy jsem to prožíval s obrovským napětí a začal si komentovat zápasy. Přeměnilo se to v dětský vřískot v pokoji, kdy jsem si myslel, že jsem malý Záruba či Hosták. Dost jsem se snažil je napodobovat a tady si sourozenci se mnou v pokoji náramně užily. A bylo jedno, jestli to bylo ze záznamu na video či živého přenosu, popřípadě hraním her na PC. Tak přemýšlím, že bych se se svým hlubokým hlasem k tomu vrátil?! Ale z druhé strany... jak by reagovali sousedi?

Usedl jsem ke svému počítači a s opřenými prsty o klávesnici jsem se potřeboval nutně dopídit k nějaké myšlence, k nějakému souhrnu. Ptal jsem se sám sebe, kdo doopravdy jsem a co je mým pravým posláním. Vše vlastně nastalo v době, kdy se poprvé vynořila myšlenka s rozhodnutím si vytvořit vlastní značku, vlastní blog. Pramenilo to z mnoha důvodů. Je důležité zmínit to, že to má už nějakou historii. Stejně tak, jak se vyvíjí člověk postupnými roky, tak se vyvíjel i můj blog, protože nyní je mou velkou součástí. Ono jako malý kluk jsem měl dětinské až mega naivní představy od životě v budoucnu, že bych chtěl být součástí něčeho velkého, kde by mé jméno něco znamenalo. Což se mi z jedné strany povedlo, protože jsem od roku 2016 zaměstnaný ve velké mezinárodní firmě, kde si troufám mírně říct, že mám nějaké jméno, byť pořád je to s takovou pachutí ne-svobody, protože být zaměstnaný v tak velké firmě, kde se mísí směs různých charakterů lidí, a kde využívají strach k budování vyšší pozice, to je celkem masakr. Každopádně ano, jsem zaměstnaný ve fabrice a cesta k pozici, kterou momentálně mám byla trnitá, ale s postupem let mě tíží myšlenka toho, že nejsem součástí něčeho velkého, co bych si vytvořil já sám, a to je totální svoboda a nalezení štěstí ve vlastním projektu, kde bych byl já sám svým pánem. Není se čím chlubit, ale přesto to dělám. Hlavně nehledám nějakou lítost nebo něco podobného. Na to se vyserte. Jen píšu fakta. Je pravdou, že jsem nikdy nebyl nadměrně vytrvalý, a když už jsem se do něčeho pustil, určitě ne v delším časovém horizontu. Chyběla mi nějaká vyzrálost a disponoval jsem talentem rychle všechno vzdát. V mém mladším podání u mě jednoznačně figurovala lenost, připouštění si samoty, problémy s alkoholem, depresivní stavy, pochyby sám o sobě, strach, zlé myšlenky okolo poškozování svého zdraví a mohl bych vyjmenovat další faktory. V kostce, prostě jsem měl nevyrovnanou mysl ve všech směrech a vlastně díky svým činů, jsem nejednou stál na rozcestí rozhodnutí, kde jsem se dostával do různých pastí, spirály omylů a krizových situací, ze kterých jsem se nepoučil, ba naopak já je ještě opakoval. Což se rovná, že jsem nemohl mysl plně soustředit k mému snu. Po letech si uvědomuji, že díky svým blbostem jsem ztratil dobré vztahy s rodinou, kamarády a známými, ke kterým jsem měl blízko. Což je základ všeho. Pakliže člověk nemá jakoukoliv podporu je v prdeli. Chyběl mi mentální odpočinek. Vyždímal jsem svůj mozek. Zdroj vnitřního neúspěchu mě užíral natolik, že jsem neuměl správně zvládat emoce. Tím chci jen naznačit, že jsem byl dost nesnesitelný. Byl jsem uzavřený v nějaké své bublině a vše okolo mě bylo u párku. V roce 2018 mě zdrogoval jeden známý „je i teorie, že jsem si to dal z vlastní vůle, ale pořád od něho“ (smích) a přesně po tomhle hnusném momentu se začala rodit myšlenka k vytvoření blogu. Protože jsem cítil chuť se vyjádřit. Do roku 2022 jsem sepsal nějaké články a vystřídal jsem mnoho názvů blogů (Langís, Yamatův blog, Liboire), ale moje aktivita a motivace se k tomu věnovat byla stálá jako počasí. Jednou svítilo slunce a já s dobrou náladou sepsal několik článků týdně. Další tři měsíce jsem byl schovaný pod střechou, protože vydatně pršelo, tornáda a trakaře… Ale nějaká vnitřní touha chtěla, abych blog měl, protože jsem u toho nalézal relax. Donutil jsem otevřít svůj myšlenkový palác a hledal jsem smysl toho, jak definovat sám sebe. V prozkoumávání své mysli jsem nalezl silný motivační prvek toho, že tak jak jsem žil, žít nechci. Největší výzvou bylo dokázat to, že chci přetvořit slovo „nejde“ na „jde“. Vytvoření osobního blogu byla a je jedna z cest, jak se vymanit ze sevření spárů svých, jak to popsat? Životních blbostí. Tento blog je souhrn všeho, co miluji i nenávidím v jednom bodě. Tedy v bodě Espotyx. Mé poslání je najít svou osobní hodnotu, odlišit se od minulosti a hledat příležitosti v rámci své vášně. Budu zde prezentovat souhrn svých životních příběhů ze sevření spárů osobních démonů, o problematice v navazování vztahů, o samotě, o šikaně, o problémech s alkoholem. Nemine vás ani prezentování studií v oblastí mých projektů, ať už z osobní zkušenosti nebo odborníků. Samozřejmě bych nemohl zapomenout na své zájmy z oblasti volnočasových aktivit. Miluji MMA, miluji hokej nebo fotbal. Rád bych z tohohle vytvořil takový informační kanál ze všech spekter úhlů. Mám v plánu napsat knihu, mám v plánu mít podcást, mám v planu… Prostě pojďme se bavit o všem, co se namane. Plánů je mnoho, tak je pojďme realizovat. Chci naznačit, že vše není jen o mně, ale i o vás čtenářích. Pointa je taková, že bych zde rád vybudoval komunitu, kde budeme seriózně diskutovat o tématech, která se v určitou chvíli naskytnou. Každý příběh má osobní chuťový profil kávy a mě zajímají vaše příběhy. Mým cílem je být opravdovým a plně upřímným jak k vám čtenářům, tak i k sobě samotnému. Jsem prostý člověk s místy specifickým humorem. Espotyx. Tohle vymyslel jeden týpek, který chtěl vytvořit výdělečný esport team, někdy okolo roku 2009. Bohudík se mu nepovedlo se dostat do povědomí lidí a vše zahodil. Název dlouho stagnoval a ztrácel se ve tmě. Pak jsem si ho všiml já, že je v jisté neaktivitě. A teď si představte jednu věc. Já jsem chtěl mít své osobní stránky už v roce 2012 a od toho roku jsem si pohrával s myšlenou, že bych založil blog pod tímhle názvem. Pak přišel rok 2018 sem tam nějaký výmol a teď je 2023, takže počítejte. Á kůrva, já jsem se nějak styděl vystupovat pod tímhle názvem, nyní se na to dívám z jiné perspektivy. Teď je to hoši moje. Měl jsem to strašně dlouho v hlavě a tímhle se naplňují jak dětské sny, tak i nynější. Rád bych napsal, že doufám, že to bude mít stoupající tendenci, ale já vím že bude. Protože to budu budovat s Vámi.

Bloudil jsem v nesmírné tmě. V očích nekonečné temno, v totálním tichu, bez jakéhokoliv pohybu, nahý a pociťující chlad. O to byl silnější prožitek probuzení. Šlo o nepopsatelně nevídaný a sakra zábavný zážitek, který moje palice zažila snad jednou v podstatě menším měřítku při provádění Wim-Hofové metody dechového cvičení, kdy jsem se dostal do takového stavu, že se mi nechtělo ven, ale musel jsem, protože bych se pak nenadechl. Bezpochyby tohle byl ale jiný level. Moje mysl zažila něco nového. Jako kdyby cestovala v temném tunelu promítající po stranách různé obrazy, životní zážitky s vidinou světla na konci, které bylo hodně daleko. Ze sekundy na sekundu jsem vrhnut zpět na světlo. Horko těžko se to popisuje, ale vše kolem mě prosvištělo. Všechny ty obrazy se zároveň s temnotou přeměnily v rychlost světla a já se bral napovrch, kde jsem najednou viděl jedno velké světlo. Hoši, jsem tady!  Ne, nejsem mrtvý a nebylo to ledajaké světlo, byla to kurevský velká zářivka na operačním sále svítící na můj ksicht a kde jsem se probudil značně promrzlý, jako bych se znovu narodil. Totálně dezorientovaný po dvouhodinové operaci zanedbané desetileté kýly. Celkově mně to celé přišlo jako něco nadpozemského. Jako kdyby mi něco v tom limbu dalo signál: „Vítej zpět v realitě, máš tady ještě nějaký úkol.“ Samozřejmě šlo jen o operaci „byť zanedbané kýly, lidi si můžou říct: „Jde o hovno.“ Pro mě má  ale velkou hodnotu právě proběhnutý zážitek při probuzení, nad kterým jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. Něco se změnilo. Někdo vyslal signál, že nemám splněné resty, takže je načase je plnit. Když si vezmu celkový pobyt v nemocnici, není nic, na co bych mohl nadávat. Už od přijetí na mě byly všichni příjemní, komunikativní, informačně jsem vše značně pobral, a to už je co říct, protože někdy moje pozornost nepracuje tak, jak bych si představoval. Když mě dovedli na pokoj, byl tam týpek věkově podobně jako já, který přišel ve stejnou hodinu jako já a měli jsme operaci ve stejný den a v podobnou hodinu. Když jsem se na něj podíval, řekl jsem si, tak tohle je takový pán arogant. Jenže, když jsme se seznámili, zjistil jsem, že z tohohle zamračeného pána se rodí celkem fajn vtipný frajer. Takže ponaučení jako vždy: Nesuď knihu podle obalu. Byť prvotní konverzace byla spíš taková oťukávačka, nabyl jsem dojmu, že to půjde. Podobné zájmy, dalo se s ním povídat celkově o všem. Byl vyzrálý, má krásnou rodinu, vtipný, upřímný, otevřený a takové lidi já mám rád. Celkově jsme se před operaci podporovali, což bylo strašně fajn a člověk se cítil silnější, vtipkovali jsme a brali operaci s nějakou nadsázkou, takže stres opadl. Kdybych tam měl nějakého starého dědka, tak nevím, jak by to celkově fungovalo. Mně o hodinu odložili operaci, protože tam měli akutní případ, takže priorita směřovala k tomuto případu. Nakonec mi to naplánovali na devátou hodinu a kolega Václav z pokoje šel o hodinu později. K tomu se váže vtipná historka. Jako samozřejmě jich je víc, kdybych neměl na pokoji humorem podobně laděného frajera, tak by to bylo na hovno. Přesto všechno kolega byl operován pouze dvacet minut, já necelé dvě hodiny, takže byl celkově na pokoji dřív než já. Když mě vezli na operační sál, byl jsem stoprocentně koncentrovaný a klidný. V hlavě jsem si neustále opakoval – „Teď a tady. Síla, odvaha a odhodlání.“ Když mě připravovali do hábitu, kde jsem měl holou prdel, stála nade mnou sestřička, která měla pronikavé nádherné oči, konverzace s ní mě, s mým motivováním uklidnila na sto procent a já usínal s klidným v svědomím. Samozřejmě já bych koketoval i chvíli před smrtí, jinak bych to nebyl já. Než mě dovezli na pooperační sál užíval jsem si přítomný okamžik po proběhlém probuzení, který jsem zpracovával s úsměvem, sahal jsem si na operované rány a pracoval jsem s tím co se děje. Sestřičky mi kladly různé dotazy a já odpovídal, následně mě začaly dopovat drogami či čím, což více nastřelilo mé myšlenky a v určitý moment se ozvalo: „Libore jsi to ty?“ No byl to Václav z pokoje. Já jsem odpověděl, že ano a konverzace pokračovala dále. On: „Jsi v pořádku?“ Já: „Jo, byl jsem tam skoro dvě hodiny, co ty?“ On: „Já tam byl jen dvacet minut“ Já: „Cože? On: „Já už myslel, že se ti něco stalo. Ty vole rád tě slyším, teď jsem klidnější“ – Což mě samozřejmě zahřálo u srdce. Já: “Taky tě rád slyším, a co ty dobrý?" On: „Piči jsem zdrogovaný třeští mě hlava, jsem v piči“ Já: „Haha…  Au… Nerozesmívej mě, nemůžu se smát.“ Konverzace pokračovala na pokoji, kde jsme se trochu prospali a mě bylo řečeno od zdravotního bratra, že se mám vyčůrat do takzvaného bažanta. Otočil jsem se na kolegu Václava a ptám se ho, jak to mám asi vole udělat. Tak mi dal pár skvělých rad. Odpověděl jsem, že v tomhle směru se kurva stydím chcát do bažanta. On mi to hned vrátil a řekl: „Jestli se cítíš blbě, tak já si dám sluchátka ať nic neslyším a otočím se.“ Říkám? „Dobře.“ Tak jsem to zkoušel a pak vidím takový provokativní nenápadný kukuč, jak mi to jde. V tom směru jsem zamrzl, protože jsem byl plně soustředěný pohledem na mé péro v bažantu odkud nevylezla ani kapka, no nevychcal jsem se. Ale zasmáli jsme se tomu. Další ráno jsem se probudil se stojákem a já se modlil, ať nepřijdou sestřičky. Ne, že by mi to v normálním životě vadilo, ale v ten moment mě to morálně pohoršovalo. Každopádně problém byl i se stolicí, když mně řekly, že pokud to nepůjde vrazí mi čípek do prdele, měli jste vidět to tažení. Jistě, nemusíte vědět úplně všechno. Byla to moje první operace, doufám, že jich nebudu muset podstupovat více, každopádně jsem si z toho odnesl mnoho věcí. Nikdy nezanedbávej své zdraví, nasměrovalo mě to na cestu, kdy snad budu plně motivován se o sebe více starat. Našel jsem si nové přátele a za takové náhodné setkání jsem moc vděčný. Takové chvíle přijdou vždy, když to nejméně čekáte. Také jsem si uvědomil, že jsem nenaplnil mnoho svých cílů, takže vzhůru na všechno, protože život je kurva křehká záležitost. A pokud mohu dodat ve Fakultní nemocnicí v Olomouci všichni, kdo se mnou spolupracovaly odvedli skvělou práci.

ACROSS THE MMA DREAMS IN ONE PLACE NAPŘÍČ MMA JE TRADIČNĚ NETRADIČNÍ PODCAST S HODINOVÝM POKECEM O VŠEM MOŽNÉM Z DOMÁCÍ MMA SCÉNY YOUTUBE

COMMUNITY DREAMS IN ONE PLACE

VORTEX BLOGGER DREAMS IN ONE PLACE Usedl jsem ke svému počítači a s opřenými prsty o klávesnici jsem se potřeboval nutně dopídit k nějaké myšlence, k nějakému souhrnu. Ptal jsem se sám sebe, kdo doopravdy jsem a co je mým pravým posláním. Vše vlastně nastalo v době, kdy se poprvé vynořila myšlenka s rozhodnutím si vytvořit vlastní značku, vlastní blog. Pramenilo to z mnoha důvodů. Je důležité zmínit to, že to má už nějakou historii. Stejně tak, jak se vyvíjí člověk postupnými roky, tak se vyvíjel i můj blog, protože nyní je mou velkou součástí. ​ Ono jako malý kluk jsem měl dětinské až mega naivní představy od životě v budoucnu, že bych chtěl být součástí něčeho velkého, kde by mé jméno něco znamenalo. Což se mi z jedné strany povedlo, protože jsem od roku 2016 zaměstnaný ve velké mezinárodní firmě, kde si troufám mírně říct, že mám nějaké jméno, byť pořád je to s takovou pachutí ne-svobody, protože být zaměstnaný v tak velké firmě, kde se mísí směs různých charakterů lidí, a kde využívají strach k budování vyšší pozice, to je celkem masakr. Každopádně ano, jsem zaměstnaný ve fabrice, ale s postupem let mě tížila myšlenka toho, že nejsem součástí něčeho velkého, co bych si vytvořil já sám, a to je totální svoboda a nalezení štěstí ve vlastním projektu, kde bych byl já sám svým pánem. ​ Je pravdou, že jsem nikdy nebyl nadměrně vytrvalý, a když už jsem se do něčeho pustil, určitě ne v delším časovém horizontu. Chyběla mi nějaká vyzrálost a disponoval jsem talentem rychle všechno vzdát. V mém mladším podání u mě jednoznačně figurovala lenost, připouštění si samoty, depresivní stavy, pochyby sám o sobě, strach, zlé myšlenky okolo poškozování svého zdraví a mohl bych vyjmenovat další faktory. V kostce, prostě jsem měl nevyrovnanou mysl ve všech směrech a vlastně díky svým činů, jsem nejednou stál na rozcestí rozhodnutí, kde jsem se dostával do různých pastí, spirály omylů a krizových situací, ze kterých jsem se nepoučil, ba naopak já je ještě opakoval. ​ V srdci jsem se strašně trápil. Po letech si uvědomuji, že díky svým blbostem jsem ztratil dobré vztahy s rodinou, kamarády a známými, ke kterým jsem měl blízko. Chyběl mi mentální odpočinek. Vyždímal jsem svůj mozek. Zdroj vnitřního neúspěchu mě užíral natolik, že jsem neuměl správně zvládat emoce. Nesoustředil jsem se na nikoho a vlastně na nic. Byl jsem uzavřený v nějaké své bublině a vše okolo mě bylo u párku. A ještě jednou se zopáknu, tohle vše se opakovalo několikrát za můj život. To určitě znáte. hold krizové období se vracely. V roce 2018 mě zdrogoval jeden známý a přesně po tomhle hnusném momentu se začala rodit myšlenka k vytvoření blogu. Do roku 2022 jsem sepsal nějaké články a vystřídal jsem mnoho názvů blogů, ale moje aktivita a motivace se k tomu věnovat byla stálá jako počasí. Ale nějaká vnitřní nutnost chtěla, abych blog měl, protože jsem u toho nalézal relax a osobní klid. ​ Donutil jsem otevřít svůj myšlenkový palác a hledal jsem smysl toho, jak definovat sám sebe. V prozkoumávání své mysli jsem nalezl silný motivační prvek toho, že tak jak jsem žil, žít nechci. Největší výzvou bylo dokázat to, že chci přetvořit slovo „nejde“ na „jde“. Vytvoření osobního blogu byla jedna z cest, jak se vymanit ze sevření spárů svých démonů. Připomínám, že to stále není jednoduchá cesta, pořád s tím bojuji, ale s lepším výsledkem než předtím. Tento blog je souhrn všeho, co miluji i nenávidím v jednom bodě. Mé poslání je najít svou osobní hodnotu, odlišit se od minulosti a hledat příležitosti v rámci své vášně. ​ Budu zde prezentovat souhrn svých životních příběhů ze sevření spárů osobních démonů, o problematice v navazování vztahů, o samotě, o šikaně, o problémech s alkoholem. Nemine vás ani prezentování studií v oblastí mých projektů, ať už z osobní zkušenosti nebo odborníků. Samozřejmě bych nemohl zapomenout na své zájmy z oblasti volnočasových aktivit. Rád bych z tohohle vytvořil takový informační i reakční kanál ze všech spekter úhlů. Prostě pojďme se bavit o všem, co se namane. Plánů je mnoho, tak je pojďme realizovat. ​ Chci naznačit, že vše není jen o mně, ale i o vás čtenářích. Pointa je taková, že bych zde rád vybudoval komunitu, kde budeme seriózně diskutovat o tématech, která se v určitou chvíli naskytnou. Každý příběh má osobní chuťový profil kávy a mě zajímají vaše příběhy. Mým cílem je být opravdovým a plně upřímným jak k vám čtenářům, tak i k sobě samotnému. Jsem prostý člověk s místy specifickým humorem, a proto jsem sjednotil slovní spojení Vortex Blogger. Pojďme rozpoutat živel víru a pojďte si plnit sny. Přiznám se, že jsem tohle měl v hlavě strašně dlouho a tímhle se naplňují mé dětské sny. Doufám, že tohle bude mít stoupající tendenci a spolu se budeme posouvat jen výše. ​